Varování! Podle skutečných událostí, jak je píše sám život. Četba jen na vlastní nebezpečí. Autor varuje všechny, kteří se v textu poznají. Vím o tobě! :-)
Ležím nahatej v hotelový posteli, celej rozehřátej po sprše, pod dekou až ke krku. Jak já tohle miluju! Čistý, horký tělo, schovaný v bezpečí postele, jako by v tom byla nějaká prenatální symbolika nebo co. Užívám si dotek látky na nahým těle, koncentrovaný teplo, mazlivo. Netrvá dlouho a stojí mi. Měl jsem na programu honění, ale nechce se mi. Místo toho si užívám, jak mi pod dekou napjatě cepení, cuká v něm kdykoliv se zavrtím a žalud pohladí látka povlečení.
Navíc, pořád mě drží ta moje dnešní bilanční nálada a vracím se do dávno minulejch dob.
Pavel se po nějakým čase zase ozval. Prej jako kamarád. Já pořád doufal, že trapas našeho prvního pokusu o sex se dá nějak zvrátit a že třeba dostanu ještě druhou šanci. Nemohl jsem dostat z hlavy naše líbání a hlazení, jeho krásný oči a úchvatnej ocas. Chtěl jsem ho, pořád jsem ho strašně chtěl.
Proto jsem souhlasil, že spolu půjdeme a on, že mě s někým seznámí.
“Pojď si sednout ke mě,” pobízel mě Jirka, abych se přestal krčit na židli u okna a šel k němu, na kraj postele.
Jirka byl pohlednej chlápek, o osmnáct let starší než já. Měl dobře placenou práci, drahý auto a neodolatelnej úsměv. Působil na mě jako vnímavej chlap, kterej ví, co dělá. Zato já byl za naivní jelito, který o životě nevědělo nic, jak se už brzy mělo ukázat.
Ošíval jsem se a na postel se mi fakt nechtělo.
“Neměl bych Pavlovi radši pomoct s kafem? Je tam nějak dllouho,” postával jsem bezradně uprostřed obýváku.
“On to zvládne, pojď si sednout ke mě,” vábil mě a ačkoliv jsem absolutně nevěděl, co to vlastně znamená, intuitivně jsem se bránil.
Nakonec jsem si k němu sednul, ale ne úplně vedle, ale na druhý kraj. O něčem jsme mluvili a Jirka se přisunul blíž ke mě a pohladil mě po vlasech. Celej jsem se napružil, něco mi tady nehrálo. Zároveň mi to hlazení bylo příjemný a tak se to ve mě všechno pralo. Pořád jsem neměl tušení, o co tady jde.
Najednou jsem si všiml pohybu v chodbě a koukám na Pavla, jak tam stojí schovanej s tácem v ruce a nakukuje zpoza futer, co se u nás děje. Ten parchant! Dochází mi naplno, že se na mě domluvili! Že zatímco on tam div ne hodinu “vaří kafe”, tenhle mě má za úkol zpracovat, nebo spíš rozdělat. Ušili na mě trojku a ani se neobtěžovali mi o tom říct.
Udělalo se mi totálně zle. Jenom jsem nevěděl, jestli z toho, jakou zradu na mě přichystal kluk, kterýho jsem pořád miloval, u kterýho jsem doufal, že to půjde ještě spravit. Nebo z toho, že bych měl jít do trojky, když vím, jak naprosto nemožnej v tý posteli jsem.
V těhle chvílích reaguju celej život úplně stejně. Nevím, jestli je to správně nebo ne, ale připadá mi, že tím získávám aspoň čas. Prostě se totálně šprajcnu. Nic se mnou nehne, nedám se přemluvit žádným argumentem, nenechám se přinutit k žádný akci. Taktika totálního záseku.
Pánové to posléze vzdali, já vypil svoje kafe a šel jsem domů. Zraněnej, bolavej, srdce krvácelo, duše plakala.
Ležím dál nahej pod dekou a na honění už nemám ani pomyšlení. Je mi smutno. Tak nějak mi dochází, že tenhle vstup do mýho partnerskýho a milostnýho života se nutně musel podepsat na všech mejch následujících vztazích. Proto byly, jaký byly a proto jsem se v nich cejtil tak mizerně. Hned na začátku mi do života vstoupili sobci, kteří si mou lásku absolutně nezasloužili. A největší z nich - Pavel - mi bohužel do života vstupoval opakovaně a nikdy to nepřineslo nic dobrýho. A já to pochopil až strašně pozdě.
Jirka mě nakonec udolal. Párkrát mi zavolal, vzal mě svým bourákem na výlet, pozval mě na snídani do nejdražšího hotelu ve městě a já postupně roztál a zjihnul. A zase jsem se zamiloval! A jak jinak nešťastně. Jirka byl totiž zadaný, žil s přítelem. Já jsem sloužil jen jako milej, mladej zajíček k ošukání. I když k ošukání …
Můj sexuální osud mě neušetřil ani tentokrát. Sotva jsem se to trochu naučil, dostával jsem pořádně zahulit. A to doslova. Jirka měl totiž obří ocas. A když říkám obří, tak jako fakt velikej. Nevím, kolik to monstrum mohlo měřit, klidně třiadvacet, čtyřiadvacet nebo tak něco. Hezký na pohled, do ruky, ale to je tak všechno.
Totiž po pár minutách kuřby jsem dostával křeče do tváře a sanice co chvíli hrozila vykloubením. Tohle fakt chceš jenom ve videu, doma ne! A Jirka to měl rád a dlouho! Peklo na zemi.
Brzo se mu zachtělo taky zasunout. Já vyplašená panna, avšak zvědavá a potají chtivá.
Nicméně, pustil se do díla. Dlouze mi zadeček vylizoval, mohutně díru olejíčkem mazal, něžně otvůrek masíroval, aspoň na dva prstíčky roztahoval. A nic.
Panenská díra se držela pevně stažená, nepomáhala změna pozic, ani dostupné druhy masáží. Ani sám si nasednout, ani “aspoň na kraj”. A tak znova všelijak a dál dokola snažil se broskvičku rozloupnout, ale péro se mu do mě dostat nikdy nepodařilo. Můj strach byl silnější. Moje panictví mělo zůstat pro někoho jinýho.
Kdybych si tak jenom pamatoval pro koho …
Uvědomuju si, že mám hlad. Jen neochotně opouštím přívětivé prostředí postele a pomalu se oblíkám. Napadá mě, že bych si mohl objednat něco na pokoj, ale okamžitě to zavrhuju. Chci na chvíli vypadnout a provětrat si hlavu.
“Nevíte, kam bych si mohl dojít na jídlo?” ptám se sexy samečka na recepci.
“Zkuste to ke Dvoum Kohoutkům, mohlo by se vám tam líbit,” tváří se zase tak neskutečně příjemně, že mám pocit, že si to jen vymejšlím. Že je v zásadě hnusnej a protivnej, jenom já v něm vidím pana Božského.
“Fajn, nechám si poradit od znalce,” popelím se před ní, až je to trapný.
“Chcete zavolat taxi nebo trefíte?” dodává, když mi vysvětluje cestu.
“Půjdu pěšky, potřebuju na vzduch,” děkuju a přiblble se usmívám ještě na chodníku.
Cestou, kterou prakticky nevnímám, mě dohání minulost mých neslavných milostných začátků, vršení jednoho trapasu za druhým. Potkal jsem špatný lidi ve špatnou dobu? Co jsem komu udělal, že mě hned zpočátku mýho sexuálního života potkávají jen samý nadržený sobci a nepřichází chápavý a milující partner. Kde je moje láska?
Jirkovi jsem se za pár měsíců omrzel a tak jsem si podal další inzerát. Tentokrát jsem si vybral odpověď chlápka, kterej bydlel za rohem, což mě neskutečně lákalo.
Rád bych ti popsal detaily, ale skoro si na něj po těch letech nevzpomínám, nevím ani pořádně jak vypadal, nepamatuju si jméno. Zase byl o hodně starší. Sešli jsme se večer v parku a po krátký procházce jsem skončil u něho doma.
A tam mě konečně odpanil. Naprosto anonymní záležitost, bez citů a bez přípravy. Kdo to takhle chtěl, ať zvedne ruku. Kdyby nešlo o to vypátrat, kdo mi ho poprvé strčil do díry, vůbec bych si na něho nevzpomněl. Jak bezvýznamnej pro mě byl. Jediný co, že měl menší péro a že se mi to s ním celkem líbilo. Ale nějakej rauš smyslnosti a výtrysky rozkoše se nekonaly, to opravdu ne, to buď zase v klidu.
Na tyhle okamžiky máš vzpomínat celej život, ale ne v tom smyslu, že si celej život nemůžeš vzpomenout, jak to vlastně bylo! Mě v tomhle štěstí zoufale chybělo, co s tím nadělám?
Byl jsem naivní, důvěřivej, vyplašenej, navíc snílek, věřící na lásku a tomu, že lidi jsou v zásadě dobrý. Dodnes mě drážděj chlapi, který jenom kvůli svýmu zásunu blbnou mladý kluky a posílaj tuhle sobeckou štafetu dál.
Objednávám si kachní prso sous-vide s liškovým rizotem. Těším se, vypadá to tu fakt dobře.
“Máte tady volno?” vyruší mě známý hlas.
Zvedám zraky vzhůru a on to recepční! Než mi stačí celá situace dojít, připitoměle se usměju a pokyvuju, ať si sedne.
“Vážně neruším? Nečekáte na někoho? Nechci být vlezlý,” váhá stále vestoje.
“Rozhodně nerušíte, jen jsem překvapenej.”
“Občas se sem chodím najíst, je to sázka na jistotu,” dodává, zatímco si přisedá.
Naplno mi dochází, že se tady něco děje, že tohle přece není normální. Dva Kohoutci! Že on to na mě nachystal? Řekni, že to není náhoda! Srdce tluče, krev se valí do obličeje, důrazně upíjím ze svýho Sauvignonu a snažím se netřást.
“Co jste si dal?” prohlíží jídelák a číšník se ptá, jestli má přinést deci ryzlinku jako obvykle.
Takže nekecal, fakt sem chodí. Objednává si salát s grilovaným kozím sýrem. To nevypadá úplně na chlapský jídlo. I když kdo ví, třeba cvičí a prostě se nechce k večeři ládovat.
“Večer už moc nejím,” usmívá se na mě a zřejmě umí číst myšlenky, “trochu cvičím, tak abych si tu dřinu nekazil.”
“ A baví tě to?” vystřelím bez rozmyslu a hned se snažím to napravit, “vlastně si asi můžeme tykat ne?”
“Jasně, jsem Roman. Pořád jsi host, tak jsem to nemohl nabídnout jako první,” zvedá skleničku k přiťuknutí.
“Kuba,” dívám se mu do očí a nevěřím ničemu, co se tady odehrává.
“Chodíš často se svejma hostama na večeři?” neodpustím si malej sondážní rejpanec.
Prostě už není co ztratit, přestávám hrát hru na schovávanou a chci mít jasno. Co se má stát se stane a nikdo na tom nic nezmění.
“Občas ano, chodím,” dívá se na mě pobaveně. Líbím se mu. Musím se mu líbit, protože tuhle hru na mě narafačil on. Já mu dám Dva Kohoutky!
“A co na to manželka?” útočím, protože mě to začalo právě bavit.
“Nic, žádnou nemám,” zůstává naprosto v klidu a v jeho očích čtu, že se mám snažit víc.
Provokuje!
“Myslel jsem, že máš,” významně sleduju snubák na jeho levačce.
“Ten prstýnek nosím schválně,” cukají mi koutky, “od ženských mám pokoj a chlapi na něj letí.”
Comments