top of page
  • Obrázek autoraGood Guy

Adam Šindler: Na skalách

Aktualizováno: 7. 1.



Letní příběh podle skutečných událostí v září 2023


“Honzo! Viděls ho?” prudce se otáčím za sebe a klepu svýmu partnerovi na rameno. 


Ploužíme se po promenádě menšího městečka a jdeme k moři. Je vedro, v rukách tašky a skládací, molitanový lehátka. Míjíme jednu jachtu vedle druhý, dneska tady mají srocení nebo co. Včera touhle dobou jich tu bylo jen pár. Jenže na jedný z nich vlaje obrovskej, duhovej prapor, což samozřejmě poutá naši pozornost.


Už jsme kus cesty za lodí, když na poslední chvíli periferně registruju pohyb na palubě. Otáčím se. Honza se už taky zastavil a civí společně se mnou. Jsme neskutečně zvědaví, kdo asi tak může bejt na jachtě s tak jednoznačně okatým symbolem.


Menší, podsaditá postava s vylepanou hlavou a týdenním vousem se opírá o zábradlí na zádi a stejně zvídavě počumuje naším směrem. 


“Myslíš, že mu to patří nebo tam jen někomu kouří péro?” snažím se vtipkovat.


Honza zamává a postava na zádi odpovídá stejným gestem. 


“Fakt taky zamával, viděls to?” směju se.


Jdeme dál, promenáda pomalu končí, jsme na kraji městečka. Vidíme malou, oblázkovou pláž v takový sevřený zátoce. Jsou na ní jen textiláci. Nic pro nás. My chodíme na nudu. Ta tady sice není, ale kousek dál jsou bílý skály, s plochýma balvanama a tam se někde uplacírujeme. 


“Koukej, koukej!” cedím mezi zuby a šťouchám zezadu do Honzy, aby to nebylo vidět.


Proti nám se šine divná trojka. Malá, hubená vykroucenina v růžových šortkách. Starší kníratej týpek, zabalenej do něčeho, co vypadá jako rybářská síť. A pak menší, silnější pán s  náplastí na čele. 


“Myslíš, že jsou z tý lodi?” domýšlím se hned, jak jsme je pozdravili a nechali jít dál. 

“Jo, to by mohli,” souhlasí Honza, “jdeme tudy, stezkou nahoru.”


Nevýhoda míst, kde se dá koupat bez plavek je, že většinou se k nim dá dostat jen po obtížně schůdných cestách, často by se hodila horolezecká výbava. Kozí stezky. Když jsme byli loni na Visu, k nuda pláži se muselo slaňovat na laně, který někdo nahoře obtočil kolem kmene borovice. Pravda, dokonce tam ležely i rukavice, což je hezké gesto. Každopádně to absolvujete maximálně jednou, dvakrát, protože lízt po laně na pláž, když si nesete vydatnou svačinu a litry vody, opalovací věci, ručníky a lehátka … to je tak najmout si ještě místního šerpu. 


Tady kozí stezka celkem jde. Musíme se prodrat nějakým olivovým hájkem, přejít pár teras a není to zas tolik strmý. Přecházíme po bílejch balvanech, voda je tady nádherná, vítr nefouká, ideální den. Kousek dál je několik pěkně placatejch, tady se bude dát i lehnout. 


“Bezvadný, tady můžeme zůstat,” usmívá se Honza, “a nikdo tu není!”


Dáváme si pusu na znamení radosti, že jsme našli pěkný místo, kde si budeme moct užít pěknej den. 


Jsme tak splavený po tý náročný cestě přes celý městečko, že jdeme hned do naha a do vody. První koupání po příchodu na pláž miluju. Rozpařený a zpocený tělo se ochladí a omyje, a nikdy nevadí, když je voda studenější. Chvíli hledáme vhodný místo ke vlezu, pak se zadaří a jsme tam. 


Voda je parádní, křišťálová, teplá akorát, nikde žádný ježci. Dovolenkovej ráj! Užívám si pocit moře na nahým těle a upřímně nechápu, jak se někdo může koupat v plavkách. Je to sice jen celkem malej kousek látky, ale pocit absolutní svobody a přijetí jde zažít jenom bez nich. 


“Někdo jde!” jsem zklamanej, že náš ráj narušil vetřelec tak brzo. 


Po skalách se pozvolna sune postava, ale je mi nějak povědomá. Nasazuju pár temp, abych bych byl blíž k Honzovi.


“Není to ten z tý lodi?” ptá se Honza a ostří, protože blbě vidí na dálku. 

“A víš, že možná jo!” 


Mladej kluk, maximálně třicet let, se zastavuje poblíž našich věcí. Slejzá po balvanech níž, až k vodě. Honza na něj z vody jednou mávne. Kluk odpovídá. Svlíká se do plavek. 


“To je on, co?” ujišťuju se a začínám bejt nervózní. Co to má znamenat? 

“Jo, je,” potvrzuje Honza a nablble se usmívá. 


To má jen jeden význam. Hlavou mu už letí nějaká rošťárna. A je jasný jaká!


Kluk v plavkách leze do vody a plave kousek dál od nás. Oba ho pozorujeme. 


“Trochu studený, co?” prohodí k němu Honza v angličtině.


Kluk kejve na souhlas, ale už nic neříká.


Plaveme si teda dál ve vodě, ale spíš to vypadá, jako bychom jen lačně kroužili kolem a číhali na kořist. Jsem trochu zklamanej, protože jsem se těšil, že se budu nerušeně opalovat a zatím to vypadá, že se bude konverzovat s neznámým příchozím. Strašně nerad navazuju kontakty, ale Honza to miluje. Výhoda je, že všechno odvykládá i za mě a já se většinou jen mlčky vezu. 


Kluk vylejzá z vody. Vypadá dobře. Kulatej obličej s lehkýma vousama, menší, ale není tlustej. Oba ho pozorujeme. 


Sundavá si plavky a ždíme je. Naše pohledy teď směřují pouze jedním směrem, na jedno konkrétní místo. Čas odhalení nastal a chlapská zvědavost nedovolí nic jinýho, než hladově zírat. Jo, přesně tam. 


Kluk vzpřímeně stojí. Skoro majestátně. Jako lev. Rozhlíží se kolem sebe a vůbec se nestydí. To mě dostává. On se tady prostě vystavuje.


A co víc! Tvrdne mu a staví se. 


Oněměle zíráme, jak se kluk exhibuje na kameni a dělá, že nic. Provokatér! Teď už je jasný, že se nám to nezdá, protože důkaz je dost evidentní a dostatečně viditelnej i z dálky. Je to macek.


To se mi snad zdá. Co jako teď bude?


“Můžeme za tebou přijít?” ptá se Honza. Dilema je vyřešené. 


Připadám si jako ve snu, vůbec nic kolem nevnímám, všechny myšlenky mě opustily. Situaci nemám čas vyhodnotit. Můj manžel mě jako obvykle staví před hotovou věc. Neprotestuji, není prostor narušovat tuhle unikátní situaci. 


Vynořujeme se u jeho balvanu. Teď si zvědavě prohlíží on nás. Jsme už taky pěkně načatý, takže se není, za co stydět. 


“Ahoj kapitáne,” zdravím ho, ale zároveň už se nedočkavě dotýkám jeho baculatejch půlek, “jsi kapitán?”

“Jsem,” odpovídá.


Má nádherný oči plný jiskřiček, krásně se usmívá a je to takovej pohodář od pohledu. Vlastně je neskutečně roztomilej. A to jeho sebevědomí je naprosto odzbrojující. 


“Můžu ti dát pusu?” ptám se a vím, že neřekne ne.  


Jsme tři naháči na balvanu a začíná osahávačka a líbačka. Vzájemně se hladíme, líbáme a doteky testujeme kalibraci a ráži. Jako první poklekám a ochutnávám. Je tak širokej, že se jen stěží vejde, musím se hodně snažit. Všichni jsme nažhavený, vzrušený a plný nejen očekávání. 


Je pravý poledne, jsme úplně sami na skalách, nahatý a roztoužený. Vzájemně si děláme dobře. Vůbec to nechápu. Jaká je pravděpodobnost, že se tohle stane?  


Najednou se zvedají vlny, ozývá se troubení, kolem proplouvá velkej trajekt. Je docela daleko, ale ne zas tolik, aby nebylo z paluby vidět, co se tady děje. Obracíme se zády, pasažéři si musí vystačit s našimi nahými zadky. 


Opět poklekám a beru si je na střídačku oba, zatímco oni dva dělají clonu před trajektem. Pak se chvíli střídáme, kapitán je ke mě něžnej a jemnej, přesně jak to mám rád. Vzdychám do vln. Vzrušením snad prasknu. Nakonec se kapitán střídá na nás obou a my se vášnivě líbáme, zatímco nás dole celkem obstojně obsluhuje. 


Nedá se to dlouho vydržet, proto si stoupáme do kolečka, ocasy proti sobě a sledujeme tři ruce tvrdě pracující na skalním finále. Jsme skoro zároveň. Jako první stříká kapitán a ten pohled je natolik dráždivej, že pak už to z nás jde samo. Cákance střídavě dopadají na kámen, na kterým stojíme a skoro vzápětí jsou smejvaný vlnkama, které ještě doznívají po průjezdu trajektu.


Jsme vyhekaný, vycákaný a probíhají závěrečný polibky a hlazení.


“Díky chlapi, za pěkný zážitek,” natahuje si plavky a míří zpátky ke svý jachtě. 


A my si teď můžeme skutečně v klidu vychutnat opalování. V klidu? Koho by tohle nechalo v klidu …    




 


     


   


       



271 zobrazení2 komentáře

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page