• Good Guy

Adam Šindler: Kastelán


“Vítejte na zámrdském panství, mé jméno je Michal a následujících zhruba padesát minut budu vaším průvodcem.”


Stojíme s mým partnerem Filipem v hloučku lidí v průjezdu zámku v Zámrdech a našimi tvářemi se mihne letmý úsměv. Vracíme se z vinobraní a tuhle destinaci jsme si prostě nemohli nechat ujít. Zámrdy! Kdo to kdy slyšel?


Kastelán Michal mluví takovou tou klasickou průvodcovskou dikcí, kterou jsem vlastně nikdy pořádně nepochopil. Jakoby to nešlo říct normálně? Jinak je to docela sympoš, rozčepýřené vlasy, řídké strniště, jiskra v oku. Aspoň, že tak. Akorát ještě jednou řekne Zámrdy a vyprsknu smíchy.


“Ačkoliv jste o tom třeba nikdy neslyšeli, zámrdský zámek stál u klíčových dějinných obratů, například zde nocovali tři generálové, kdy v roce 1794 po vyhrané bitvě u Krkavčí hory jednali o poválečném uspořádání tohoto strategicky významného regionu,” vykládá kastelán zaníceně.


Filip se dál culí a já si říkám, že kromě vtipného místopisu to bude zase další z mnoha nudných a nepřekvapivých prohlídek, jakých jsme už absolvovali desítky. Nakonec je to pokaždé to samé. Založení, přestavby a rekonstrukce, změna majitelů, války, trofeje a sbírka porcelánu. Případně ještě stříbrné nádobí nebo tak něco.


Sestava standardní, několik starších párů, dvě rodinky s rozcapenými a rozjívenými dětmi, pár lidí v našem věku. Prohledávám skupinku, jestli nezahlídnu alespoň nějakého sexy tatínka, ale já teda nevím, kam dneska ženský na ty chlapy choděj. Nejzajímavější je asi jedině ten kastelán, i když mi připadá, že je tak trochu cáklej. Kdo by taky nebyl - na zámku v Zámrdech!


“O renesanční přestavbě západního křídla se za chvíli budete moci přesvědčit na vlastní oči. Následujte mě,” chrastí Michal klíčema a na moment mi přijde, že si nás s Filipem nějak prohlíží.


“Zamrdáme v Zámrdech,” neodpustím si šeptem do Filipova ucha.

“Myslíš s tímhle?” ví hned, kam tím mířím a nadrženě se olízne.


Tohle jeho gesto miluju a ještě nikdy se mi nestalo, že by mi z něho nezačalo hučet v klacku.


Suneme se dlouhou chodbou plnou parohů a různých dalších krámů, lemovanou dvířky na přikládání do kamen v jednotlivých pokojích. Je to všude stejný, děsná nuda!


“...repliky, protože originály byly ukradeny v roce 1645 po vpádu nepřátelských vojsk,” line se chodbou a vůbec nevím, o čem to mluví, protože se právě dívám okny do opravdu moc pěkného zámeckého parku, “budete někdo vědět, kdo byli ti dobyvační loupežníci?”


Kastelán teď zírá přímo na mě a tváří se chtivě jak učitel matematiky Skalický, který po nás za nesprávnou odpověď házel mokrou houbou. Letitá vzpomínka ve mně aktivuje mozkové závity, spíná se stav pohotovosti a já rychlostí mžiku oka zpracovávám požadovaná data.


“Švédi, samozřejmě,” pronesu, jakože to přece ví každej.


“Výborně!” sklízím uznání, ale nemůžu se zbavit dojmu, že na mě tak nějak divně čumí. Jako kdybych ho rozčiloval nebo tak něco.


Postupujeme dál do pokojů, snažíme se vměstnat do úzkého prostoru mimo provazy, které brání vstupu mezi nábytek. Zcela jistě vzácný, intarzovaný dřevo, eben a takový ty další obvyklý zámecký klišé. Dětičky už se ani nesnažej dávat pozor, a už vůbec ne být zticha. Proč je sem ty rodiče vláčej? Mláďata se okatě nuděj a akorát nám kazej naši nudu.


Chvíli poslouchám o Modrém pokoji. Jakáže hraběnka v něm spala, v jakém čínském setu si ráno obličej omývala, do jakého nočníku v noci chcávala. Prý to byla krasavice, po které šel i samotný Josef II, který ji na zámku v Zámrdech v roce 1745 osobně navštívil. Jak by ne, na tomhle zámku se snad nedá dělat nic jinýho.


Počkat! Co to je za nesmysl!


“V roce 1745 těžko,” vstupuji do výkladu a dav v ten moment tuhne, “to mu byly teprve čtyři roky …”


Kastelán mě na místě špikuje svým divým pohledem, až v panice ustupuju o krok dál.


“Pokud už byl králem, tak to muselo být spíš 1785,” rozvádím dál svůj úsudek a snažím se sám sebe ujistit, že neblábolím nesmysly, což by byl trapas jako vrata.


“Bravo, mladý muži,” tleská kastelán, mírně afektovaně. Najednou se usmívá, ale jeho oči říkají, že by mě nejradši nabodl na kůl a ugriloval na nádvoří, “zkouškou bdělosti jste prošel, na konci prohlídky dostanete drobný suvenýr z naší zámecké prodejny.”


Zámrdské gumy! To by byl suvenýr! Chechtám se v duchu a hned taky Filipovi do ucha.


Vcházíme do obrovské knihovny, což mi najednou připadá aspoň trochu zajímavý. Starobylé parkety krásně vržou, staletí staré knížky vázané v kůži jsou neskutečně tajemný a sexy.


“Jako zázrakem unikla knihovna požáru v roce 1820. Hrabě Johan nechal z vděčnosti vystavět velkolepou barokní kapli, zasvěcenou Panně Marii, která dnes zdobí centrální parkovní sektor.”


No to přece ne! Z prohlížení prastarého rukopisu za sklem mě vytrhne další burcující blbost!


“Ta kaple venku? Ta je přece empírová,” ozývám se nahlas. Kde by se tu vzalo baroko v 19.století?! Maximálně ještě historismus, ale ta kaple má typický římský prvky, to je napoleonský empír.


“A tak tady pan kolega přebírá štafetu a dokončí prohlídku místo mě. Já už na to evidentně nestačím,” kastelán se schovívavě usmívá, ale na místě by mě sežral. Dav se směje, možná si dokonce i myslej, že jsme domluvený.


Vracím se k rukopisům, fascinuje mě, jak si dřív pohráli s textem, jak malovali písmena a jak legračně zněla stará čeština.


“A nyní, tajnými dveřmi, po schodišti nahoru, prosím.”


Třeba tenhle lékařský rukopis! S obrázky částí těla a popisky. Je to fascinující, že z toho dokázal někdo něco pochopit. Jak by se asi tehdejší doktoři dívali na dnešní medicínu? Asi by vůbec nechápali…


Najednou mi dochází, že slyším ticho! Zprudka se otáčím a … jsem tady sám! Cože? Jak to? Na mě zapomněli nebo co? Ani nevím, kudy odešli.


Zkouším všechny dveře, ale je zamčeno. No ty vole! Co jako teď? Mám tady hystericky bouchat?


Vytáčím na mobilu Filipa. Má to ztlumený samozřejmě, ale mohl by aspoň zaznamenat vibraci v kapse.


“Jsem zamčenej v knihovně, řekni to tomu praštěnýmu kastelánovi,” píšu na whatsapp.


Vůbec nechápu, proč se ten Filip hned neozval. Přece si snad všimnul, že mu chybím. Nebo mu už nechybím?


Není čas na nějaký dojímání a rozbor našeho partnerského vztahu. Musím se dostat ven! Osměluju a bouchám na dveře, ale nikoho za nimi neslyším. Kam se sakra všichni vypařili?


Snažím se uklidnit a usedám do hraběnčina křesla, vpravdě královského. Bohatě vyřezávaný, orientální ornamenty, v opěradlech sloní hlavy. Pohodlné čalounění. Přemítám, že počkám na další výpravu, ale záhy mi dochází, že je pět odpoledne a asi jsme byli poslední!


Proč se do prdele ten Filip po mě neshání?!


“Používat vystavené exponáty je přísně zakázáno, mladý muži!” slyším za zády povědomý hlas.


No konečně! Vrátil se pro mě.


“Už jsem myslel, že jste na mě zapomněli,” snažím se být milý. Otáčím se, abych viděl, odkud vlastně přišel.


“Ticho buď!” zasyčí kastelán.


No co si to dovoluje … to snad …


Než mi dojde, co se vlastně děje, je u mě, chytá mě za ruce a než se stihnu vzpamatovat, omotá mi ruce balíkovou páskou.


“Co to děláš? Zbláznil ses?” reaguju se zpožděním na tuhle naprosto šokující situaci.


“Tak ty jsi tady nejchytřejší, co? A krást v knihovně jsi chtěl, hm?”


Omámeně zírám, jak mám ruce připoutaný k opěradlům a jak mě tenhle blázen osočuje z krádeže. Snažím se sebou škubat, a postavit na nohy, ale trůn je tak děsně těžkej, že se mi jen pásky zarejvají do rukou.


“Seď a ani se nehni!” velí kastelán a úderem do hrudníku mě vrací zpátky do opěradla.


“To snad nemyslíš vážně, ses úplně posral! Nakopu ti čenich!” zvolávám dramaticky, pořád naprosto šokovanej.


Jenže on se protahuje zezadu kolem trůnu a lepí mi k řezbářskému skvostu z 18.století i nohy.


“Filip mě bude shánět! Tohle ti neprojde, zavolá policii!”


“Nezavolá, ta tvoje prcinka! Zapomněl jsem ho v hladomorně, taková smůla … jo a není tam signál, jen tak mimochodem.”


“Pomóoc!” začínám se vážně bát.


“Přestaň ječet nebo dostaneš pásku i přes pusu! Tady tě nikdo neuslyší, pokladní šla domů a všichni už jsou pryč!”


“Co chceš jako dělat?” snažím se racionálně uvažovat a nepodléhat panice.


“Teď tě prohledám, jestli jsi mi tu něco nečmajznul, pane chytrej!”


“Já? Co bych asi tak bral?” nestačím se divit.


“Ticho, chytráku! Dělalo ti dobře mě ponižovat? Dělat ze sebe chytrolína? Tady nejsme v A-Z kvízu, to teda ne!”


Kastelán mě ohmatává na hrudníku a pak zajíždí pod tričko. Hladí mě po těle, prsty cvrnká o bradavky.


V tu chvíli mám pocit, že omdlím. On mě tu normálně vošahává!


“Michale, můžeš mi říct, co to jako děláš?”

Někde jsem četl, že oslovení zvyšuje pravděpodobnost vyladění komunikace. Má vzbuzovat důvěru a bořit bariéry.


“Dostaneš pásku!”


Než se mi podaří vymyslet, co jako dál, mám rozepnutý kraťasy. A zuřivej kastelán se hlazením mých Tommy Hilfiger boxerek snaží dostat k …

Zřetelně cítím vibrace mýho telefonu v kapse! Filip! Shání mě! V duchu ho vidím, jak v hladomorně statečně pokořuje kluzké kamenivo a riskujíc vlastní život se vydrápe k malému, zamřížovanému okénku, aby se dostal k jedné čárce signálu a přestože mu to třikrát vypadne, napočtvrté se dovolává.


“Volá mi Filip! Zvoní mi telefon!”


“To není Filip a uvolni se přece trochu,” vede si kastelán svou.


S hrůzou pozoruju, jak mi hlazení péra dělá dobře a můj zrádný kolík se začíná stavět do pozoru. To je podraz!


Michal nelení a konečně zajede pod látku. Tělem mi projíždí vzrušení a já se uvolněně bořím do opěradla. Začíná si s ním hrát a je to teda jízda. S historií moc nezabodoval, ale jak se postavit k ocasu, to teda ví. Dělá různý hmaty, jeden rajcovnější než druhej.


“Spolupracuj trochu,” naznačuje, abych nadzvedl zadek a on mohl stáhnout dolů všechno, co mu brání dostat se k mý chlapský výbavě.


V ten moment je už jasný, že mě dostal. S tvrdnoucím pérem mezi nohama dochází k prudkému ústupu zdravého úsudku, zapuzuji myšlenky na mého partnera úpícího v hladomorně i na náš dosud věrný, krásný vztah.


Michal to s mým ocasem prostě umí. Rozkoš mnou na trůně lomcuje, jeho doteky a hry s předkožkou jsou famózní. Z naběhlého žaludu začíná vytékat šťáva, což se mi prosím nestalo několik let!


Kastelánským hmatem kouzlí slast v oblasti mých naběhlých koulí, ve kterejch to hučí jako na červnové lípě. Prohmatává pytel, jako kdyby v něm pašoval koks nebo tak něco. Začínám zprudka oddychovat a trochu už i sténat.


Teď mě drží za koule a zároveň jemně masíruje hranu žaludu, mám pocit, že i s trůnem odletím někam do století jeho výroby. Takhle krásně mi to ještě nikdo nikdy nedělal, vůbec to nechápu.


Pozoruju kastelána s jakým zaujetím zpracovává mýho ultra tvrdoně a všímám si, že je to vlastně moc hezkej chlap, s inteligentním výrazem v očích.


V tu chvíli mi v péru začne cukat, já se rozhekám a …


Kastelán přestává.


Netrpělivě se vrtím na trůnu, ocas s sebou naprázdno škube a děsně chce stříkat. Ale smůla.


“Děláš to moc dobře, Michale,” snažím se ho pochvalou vybídnout k další aktivitě.


“Já vím, chytráku.”

A znova se chopí díla a znova svou rukou a šikovnejma hmatama kouzlí rozkoš, která se z oblasti mýho rozkroku šíří do nekonečna a bere mě s sebou. Ocas pulzuje vzrušením, připravuje se ke stříkání. Moje tělo se vzpíná, srdce zběsile pumpuje víc a víc krve do mýho už tak nabušenýho kolíku.


Kastelán přestává.


Dejchám jako o život, nutkání stříkat je nesnesitelný.


“Už mi to udělej, nedávám to,” vzdychám.


“To by se ti líbilo! Ani náhodou! To máš za Josefa II.”


Na místě snad padnu, to přece není možný. On mě tady bude jako mučit? Za trest? Pan Uražená Ješitnost! A pak mi to natvrdo dochází. Pásky, dráždění … no jo, on mě tady fakt chce týrat!


Další úvahy však bleskem mizí z mýho mozku, protože Michal se opět chápe klacku a opět přepíná na vysílání rádia Extáze FM.


Svíjím se na svém královském posedu a snažím se strkat svým pérem rychlejc a intenzivnějc do jeho ruky, abych si trochu pomohl k výstřiku. Můj žhavej žalud je už na hranici naběhlosti, hrozí, že exploduje. Michal zpomaluje a začíná dělat něco strašně jemného a pomalého, což způsobuje výbuch trýznivé rozkoše.


Mám slzy v očích. Vydávám zvuky podobné kňučení psa.


“Moc prosím, už mi to udělej, prosím,” fňukám a nepoznávám svůj pištivý hlásek.


Kastelán mě stále jemně dráždí, což způsobuje, že se můžu posrat rozkoší a zároveň touhou se už pořádně vycákat. Pořádně vycákat! Cákat! Skučím a kňourám.


“Potřebuju stříkat, prosím, prosím, prosím,” škemrám a vrtím se na zadku, jak kdybych seděl v mraveništi.


“To máš za tu kapli!” je neoblomnej.


“Omlouvám se, už nikdy ti nenaruším výklad, omlouvám se, jen mi to už konečně udělej. Nebo mě rozvaž a já se už vyhoním.”


Kastelán čeká, až se moje zmučený péro znova rozpulzuje k finiši a … přestává.


Jsem naprosto zhroucenej, rozběsněnej hormonama, tepem, tlakem a neukojenou touhou.


“Prosím…” kňučím a nabíhám do brekotu. Ocas s sebou naprázdno bezmocně hází. Možná kdyby mi na něj teď zafoukalo z otevřeného okna, konečně by se spustilo stříkání. Ale ne, i ta příroda je proti mě.


Kastelán se na mě dívá se založenýma rukama a pobaveně se šklebí. A není to zlý, jen si to prostě užívá.


Hajzl!


“Míšo, prosííím,” kvičím v naprostým zoufalství. Snad nikdy v životě jsem ještě tolik neškemral a poníženě se neplazil. Obrazně řečeno, samozřejmě.


Kastelán pokleká a bere ho do pusy. Myslím, že na místě zkolabuju. Jemně mě olizuje a spouští další pekelný muka. Slast se mnou hází, jak kdybych dostával elektrický šoky. Nabíhá mi další vlna extáze, která hrozí, že se rozprsknu na malý kousky.


Už to na mě zase jde. Ještě jednou, dvakrát a dostanu se za hranici, odkud už není návratu.


A kastelán nepřestává!


On nepřestává! Dobrej bože, teď nějakou kapli vděčnosti vystavím v Zámrdech já! On nepřestává! Třesu se jak ratlík, pomáhám si, jak jen to jde, abych se dostal na vrchol. Už jenom chviličku a můj ocas, naběhlý do obřích rozměrů, který jsem ještě nikdy neviděl, se blíží k finiši.


Klepu se a začínám řvát. Konečně přichází bod zlomu. Všechno se mě bouří, nastává extatická vlna, pulzující snad z nitra samotný podstaty bytí. Stavidla se uvolňují a nastupuje obří orgasmus. Řvu jak tur na celý Zámrdy, můj zmučenej ocas konečně stříká!


Ne, to není stříkání! To jsou exploze mrdky, dlouhý, hutný cákance lítaj vzduchem. Cákám jako o život, stříkám na sebe, kolem sebe, všude. Moje nadržený a k smrti vydrážděný koule puděj ven litry semene, aby se ho už konečně zbavily do poslední kapky.


Svíjím se na trůnu a řvu. Z čela teče pot a jeho kapky se mísí se spermatem na tričku a vytvářej sloučeninu slasti.


Konečně se hroutím, zprudka oddychuju a chce se mi brečet úlevou. Ocas s sebou pořád ještě háže a sám tomu nechce věřit, že útrapy skončily. Uvolnění je nepopsatelný.


“Děkuju,” šeptám, “děkuju.”


***


“Vítejte na zámrdském panství, mé jméno je Michal a následujících zhruba padesát minut budu vaším průvodcem.”


Stojím v hloučku lidí v průjezdu zámku v Zámrdech a tváří se mi mihne letmý úsměv. Na břiše cítím jemné lechtání. Drze civím do kastelánových očí. Tak na jakým letopočtu tě nachytám dneska?




432 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše