top of page
  • Obrázek autoraGood Guy

Adam Šindler: Coming in (3)


Romantic scene by adriaz1989

Vetřelci

„Teda brácha, tebe nechat jednou samotnýho!“ 


Nad postelí se sklání známá tvář a je zřejmé, že není se stavem věcí spokojena. Pomalu procitám ze zlého snu, ale to netuším, že bezprostředně následuje další, ještě děsivější. Napravo ode mě se ve zvalchovaných lůžkovinách povaluje ženské tělo. Naplno mi dochází hrůznost děje. Snažím se vymotat z peřiny, ale brání mi v tom blokační rozložení našich končetin. 


„Ještě, že Marcelka nechtěla jet, to by jí rovnou odvezli,“ komentuje Michal, myje skleničky a vylévá nedopitou láhev.

 

Nevím, jak to vypadá, když se někdo snaží druhému dořezat ke krvi, ale mám nutkavý pocit, že by se mu to právě nyní v mém případě taktéž nezdařilo. Pohledem přeskakuji z probouzející se Izabely na uklízejícího bratra a přese všechnu mozkovou nedostatečnost, z důvodu stále ještě chybějícího průtoku potřebného množství krve, se dovtípím, že několikanásobný trapas zdaleka nekončí. 


„Bobánku, pročpak jsi porazil ten smrk?“ 


Ve dveřích stojí matka, v ruce krabičku s rybízovým koláčem, sic jsem jí tisíckrát říkal, že ho nemám rád. S neskrývaným údivem se rozhlédne a následně prohlásí, že radši počká venku, než se dáma ustrojí. 


„Do kolika let mi ještě budeš říkat Bobánek?“ rozčiluji se a hledám kalhoty, „A vůbec, dáte mi všichni aspoň na chvíli pokoj?“

„Jé, ahoj Michale,“ upravuje si Izabela rozcuchané vlasy, aniž by zvedla hlavu z polštáře, „uděláš mi kafe?“

„To jsi ty Izabelko? Já myslela, že je to nějaká cizí ženská,“ nakukuje zvědavý pár očí zpoza dveří, „… uvař kávu i pro mě. Dáte si někdo koláč?“ 


Ve mně se všechno pění, asi jako Karla Vary, jak stojí psáno slovy klasika na pamětním kameni na Goethově stezce proslulého lázeňského města. Absurdita chvíle dosahuje svého vrcholu. Můj nezávislý a spontánní život je v troskách, namísto svobodné samoty, jen rodinná šikana a veřejné ponížení. Prskám a soptím, když mi na místě dochází, s jakým despektem se ke mě pořád chovají, bez ohledu na moje potřeby a city. Balím si těch pár věcí, které jsem si přivezl a blížím se k východu.


„Kam teď jedeš, Bobánku? Snad ne na nákup?“ slyším za zády a velmi intenzivně vnímám v jejím hlase pochyby o mém rozhodnutí. Ostatně jako vždy. 

„Jedu někam, kde vás nebude,“ pronáším polohlasně, protože přirozený ostych a strach z rodinné vendety, přicházející po jakémkoliv mém nesouhlasném stanovisku, mi nedovolí víc.


Jsem však jistojistě rozhodnutý nenechat se dál vláčet rodovými závazky, tradicemi a zvyklostmi, jakože se ke kávě přikusuje matčin koláč, který produkuje v nadbytečném množství každou volnou chvíli. Už nebudu dál snášet ani věčné bratrovy vyčítavé pohledy nad mým nespořádaným a chaotickým životem. Nenechám se dále znásilňovat a lámat v kole jejich zcela mylných přesvědčení o tom, jak bych měl vypadat, jak bych měl jíst a co bych měl dělat. 

 

„Brácha počkej, máš tu koláč!“


Na útěku

Úleva, že jsem zase sám. Hrdost nad rozhodným skutkem. Nadšení, jak lehce to vlastně všechno proběhlo. To všechno právě prožívám a dmu se pýchou nad svou zevně projevenou vzpourou, nad dokonanou obhajobou své svobody. Jedu pěkně svižně, za volantem vládne skvělá nálada, motor spokojeně vrní. Rozhlížím se po krajině, ale záhy mi dochází, že vlastně nevím, kam mířím. Tolik jsem se soustředil na to, abych jim unikl, že jsem zapomněl stanovit cíl své cesty!


Na sedadle spolujezdce se rozbliká displej telefonu. Brácha. Oni si mysleli, že si z nich jen dělám srandu a teď chodí kolem chaty a shánějí mě. Nechávám přístroj blikat a vibrovat. Stanovuji si, že nejméně do večera se mu neozvu. Možná až do rána. Trocha jejich prožitého strachu o můj osud mi alespoň dočasně přidá na vážnosti. Telefon zmlkl, ale netrvá dlouho a začne znovu. Číslo neznám. Že oni dali můj telefon taky Izabele? To snad ne! Propadám beznaději, že se jí snad už nikdy nezbavím. Půjde po mě jako stopařský pes, až mě nakonec někde vyhrabe, secvakne v čelistech a odnese do své nory, ze které se už nikdy nedostanu.


„To se snad dneska všichni zbláznili?“ vykřiknu a zajíždím ke krajnici. Můj telefon už zase bliká.


Matka mezitím pravděpodobně zalarmovala místní policejní sbor, dobrovolné hasiče a osadní sdružení zahrádkářů, neboť zcela nepřipouští chvíli, kdy by mě neměla pod kontrolou. Chvíli se zaobírám náhle vzniklou asociací, že bych se už ani nedivil, kdyby v mém bytě, v jejím činžáku, na mě nastražila štěnice, skryté kamery a monitorovací mikrosystémy, ale na víc už nemám čas. Na displeji bliká Prasák. 


„Ne, nikam pro tebe nejedu,“ stavím se na odpor přiožralému kamarádovi, jehož vyprošťovák se zřejmě změnil v další flám, „příteli, nezdržuj mě, stojím na autobusové zastávce, musím s autem pryč.“


Prasák se však nevzdává. Střídavě prosí a vyhrožuje. Záhy přistoupí k citovému vydírání a hře na sentiment. 


“Tak dobře, kde jsi?” podléhám. 


Nakonec je to můj nejlepší kamarád, nikoho jiného nemám. Druhým, neméně důležitým aspektem mého rozhodnutí je zdrcující fakt, že vypuzen vlastní rodinou, zkrátka nemám kam jít. Takže, než se pokorný a ponížený vrátím domů, udělám dobrý skutek pro mého kamaráda. 


“Prasáku, kde jsi to zase skončil?” rozhlížím se v dopoledním slunci po upatlaných stolcích zahradní restaurace, poválených sklenicích a přeplněných popelnících.


Prasák se válí po jednom z nich a zdá se, že ho přemohl spánek.

Jinak je to zde ale moc hezké. Prvorepublikový penzion u řeky klasického vzhledu, božský klid, hustý les okolo. Zcela ideální.


“Ty voééé, Boban je tadyyy!” haleká a mě jímá stud nad jeho zničujícím stavem.

“Dáš si taky kafe?” slyším za svými zády, což mě přivádí k mírnému leknutí. 


Ke stolu s uvadajícím Prasákem se blíží ztepilý muž s hrnky, v kšiltovce a oděn do žertovné zástěry s nápisem “Pozor, házím masem!” 


Nesměle přikyvuji a sedám naproti Prasákovi. Přemýšlím, zda už zvracel nebo ještě ne, neboť mám výrazné obavy o interiér svého osobního vozu. 


“Bobane, sehnal jsem ti …,” snaží se koncentrovat na sdělení, ale právě přichází muž v zástěře a nese hrnek s černým mokem i pro mě. 


“Ty si ten Boban, viď?” usedá k nám. 


Ta otázka ve mně nebudí příjemné pocity. Evokuje, že se zde o mě zřejmě hovořilo a není jasné, v jakém tónu a konotacích.


“Já jsem Emil,” podává mi ruku, “tady Prasák o tobě básní celou noc.”


Zaregistroval jsem snad letmý úsměv na Emilově tváři nebo to způsobil jen odlesk sílících slunečních paprsků? Je mi stále jasnější, že jsem se stal předmětem jejich výsměchu, nechutné zábavy a jistě na můj účet padlo mnoho nepěkných poznámek. Jsem zdrcen!

   

“No né, jako v dobrým,” usmívá se teď Emil otevřeně, když vidí, jak se tvářím. 

“Bobane, sehnal jsem ti …, “ Prasák se zázračně probírá po pár locích kávy.


Dokonce je schopen i rovně sedět. Je neuvěřitelné, jakou vitalitu a schopnost regenerace dokáže jeho týraná fyzická schránka projevit po tom všem. 


“Sehnal jsem ti chlapa!” prohlašuje konečně. 


Odhalení

Zřejmě jsou v kávě obsaženy nějaké opiáty nebo snad halucinogeny, neboť jsem z úst Prasákových slyšel shluk písmen a slov, kterým pranic nerozumím. Zmateně se rozhlížím a nevím, jak na sdělení reagovat. Emil si mě zkoumavě přeměřuje a začínám se domnívat, že tady něco nehraje. 


Využívám svého práva nereagovat. 


“No co je? Vole, ty nemáš radost?” cítí se Prasák dotčeně. 

“Vůbec ti nerozumím, o čem to tady vykládáš?” jsem již podrážděný a bude nejlepší, když odtud co nejrychleji vypadneme.

“No s ženskejma ti to nejde, tak to zkusíš s chlapem!” má Prasák jasno. 


V rozpacích hledím z jednoho na druhého a z druhého na prvního. Nesnáším, když se moje okolí neustále plete do mých věcí a snaží se mi řídit život. Jak je zřejmé, toužím po nezávislosti a svobodném plutí rozbouřenými vodami mého bytí.


“Pořád nechápu,” stavím se do opozice a moje přirozená mírumilovnost bere za své. 

“Tady Emila jsem ti dohodil,” začíná se dobře bavit a vypadá najednou úplně normálně, “je to pěknej chlap, má tenhle krásnej penzion, bude vám tady dobře.” 


Nedá mi to, abych se na Emila znovu nezahleděl, tentokrát novou optikou. Sympaťák to je, pravda. Penzion vypadá taky dobře a místo je to bratru nádherné. Zajisté by se v podkroví našla skromná místnost, kde bych se mohl zavřít před okolním světem a konečně začít svobodně tvořit. 


Třeba mají nakonec všichni pravdu a vědí lépe, co je pro mě dobré, když já sám jsem na to za ta léta nepřišel. Co když pro jednou můžu změnit přístup a nechat se vést? 


“Tak dobře,” souhlasím a obracím se na Emila, “ukážeš mi podkroví?”

“Jasně,” Emil se směje, plácne mě po stehně a zvedá se ze židle. 


I já vstávám. Emil mě bere za ruku a musím seznat, že ten pocit je více než příjemný. Je to pořádný a pěkný kus chlapa. 


Za poledního slunce vstupujeme ruku v ruce dovnitř a já se již nedočkavě chvěji při představě mé nové podkrovní pracovny, kde budu mít víkend celý týden a prožívat dobrodružství, bavit se, poznávat a tvořit. 


Ještě jednou se zaujetím hledím na Emila a mám neodbytný pocit, že jeho výraz ve tváři zračí něco diametrálně odlišného. Na co asi myslí? 


“Možná by to chtělo říct DÍK PRASÁKU,” slyším ještě za svými zády zvenku, ale už jeho slov nedbám. 


Emil mě totiž právě plácnul po zadku a já mám za to, že jeho přímočarostí budu brzy velmi zaměstnán.

194 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page