top of page
  • Obrázek autoraGood Guy

Adam Šindler: Coming in (2)


Neerotický příběh o hledání sebe sama

Na chatě

Vystupuji z auta v chatové osadě Skalní brána a neubráním se dychtivému očekávání, až se poprvé svobodně nadechnu v mém novém životním prostoru. K chatě jdu už pěšky, je úplně nahoře, zajet se tam nedá. Po pár krocích se ovšem zastavuji a namísto lahodného vzduchu plného životní síly a kyslíkových molekul vdechuji pach benzínu smíchaný s vůní sečené trávy.


Sekačky řvou o sto šest, v dálce vidím kmitat pilku na živý plot, ve stráni se motá nějaký tlustý pán s křovinořezem a na sobě má snad jenom široké ochranné brýle. Myslel jsem, že tahle kultura tučných pupkáčů, co nemají za mák studu ani estetického cítění, už dávno vymřela. 


Pohoršeně ho míjím a matně si vzpomínám, že tyhle trenýrky jsem už přece kdysi viděl. Dále procházím kolem řvoucího rádia a neméně uječených dětí, co se stříkají hadicí. Zachvátí mě obrovské zklamání. Tohle má být ten božský klid, ta panenská příroda, spontánnost a uvolnění? Takhle já demonstruji únik z civilizace? Obklopen sarančaty v lidských tělech?


Ploužím se do kopce a mou myslí cloumají pochybnosti nemalých rozměrů. Nakonec se chlácholím vidinou výletu do skal a lesů, kde jistě přece jen najdu ta místa s neposkvrněnou inspirací a andělskými vnuknutími.


„Já si říkal, že tě znám,“ pokyvuje pupkáč hlavou a ukazuje kamsi k zemi, „pamatuju si tě takhle malýho!“


Stojím před skoronahým sousedem a prosím ho pomoc. Vítr vyvrátil smrk na zahradě a ten se zřítil akorát před vchodem do chaty a pobořil zádveří. Stavbě se jinak nic nestalo. Já však vládnu perem, nikoliv pilou, kterou ani nemáme, za to ji má pan Koláček, který se celkem ochotně zbavuje křoviňáku a vydává se udělat dobrý skutek pro bližního souseda svého. 


„Už to tady není, co to bejvalo,“ vykládá cestou nahoru, „dřív drželi lidi víc spolu, dneska si každej hrabe jen na svým písečku. Už se nescházíme u jednoho nebo u druhýho, nepopíjíme a nevykládáme o všem možným. Dneska má každej názor a každej je chytrej, jak rádio. Stojí to za hovno.“  


Vnitřní poměry chatové osady Skalní brána se mě nijak nedotýkají, ale snažím se aspoň přikyvovat hlavou. Potřebuji dostat ten strom od mých dveří. 


„No jóoo,“ vykřikne Koláček, když se zastavíme před smrkem, „neříkal jsem to Michalovi už vloni, aby to porazil? Ale Nováková bude ráda, jí ten strom stínil.“


Další jeho monolog zaniká v řevu motorové pily, která se vcelku ochotně a rychle zakrojuje do kmenu a porcuje ho na špalky pravidelné délky. Koláček je prostě machr a jeho obnažený pupek už ve mně, pod tlakem okolností, nevyvolává takový odpor. 


„Naštípejte to na polínka hned, dokuď je to mokrý,“ radí ještě na odchodu, zatímco mu z vděčnosti strkám do ruky flašku rumu. 


Otevírám okna a pouštím do chaty čerstvý vzduch. Nedaří se mi ovšem zprovoznit čerpadlo a marně vzpomínám na znění bratrových instrukcí. Chvíli váhám, zda mu nezavolat, ale to bych přece zneuctil svou nezávislost, civilizační odloučenost a spontaneitu, že? Natočím si vodu z pumpy, nakonec pili jsme jí jako děti celé roky. Dívám se do krajiny, výhled je tu pořád nádherný. 


Po chvíli zpozorním, protože si uvědomím, že nad osadou zavládl klid. Poslední auta práskla dveřmi a i ti nejzavilejší lufťáci se nakonec neochotně odebrali do svých městských bytů. Je slyšet zpěv ptáků, od lesa občas vane vlhký chlad. Zhluboka dýchám a užívám si vytoužený klid. Nechávám se laskat doteky přírody, těšit večerním vánkem, konejšit zpěvem opeřenců a vzdáleným bučením krav.


Asi tak za sto osmdesát vteřin sedím jako na trní a nevím, co mám dělat. Vstanu a procházím se zahradou, sezení už mi připadá dlouhé. Obhlížím zarostlé záhony a vzpomínám na dědu, který na nich hospodařil vždy s velkou pečlivostí. Následně zjišťuji, že mám hlad, přičemž jsem si zřejmě s sebou nevzal ani kus chleba. Vydám se dovnitř hledat nějaké konzervy, v břiše už mi škrundlá. V chatě nenacházím nic, co by se dalo pozřít. 


S velkým sebezapřením a pocity ostudy sedám do auta a mířím k nejbližšímu nákupnímu centru. Chvíli přemýšlím, zda jsem vnitřně souhlasil s poslaneckým návrhem se zákazem nedělního prodeje či nikoliv, to abych aktuálně mohl svůj názor přehodnotit. Nemůžu si vzpomenout a tak usuzuji, že jsem se nejspíš zdržel hlasování. Přestávám řešit výčitky, že mi odluka od civilizace trvala tak ostudně krátce s tím, že se o tom přece nemusí nikdo dozvědět. Je mi nějak divně, v břiše mám z hladu nepěkně. 


Zoufale pobíhám po nejmenovaném nákupním centru a hledám záchody. Je mi zle. Břicho se kroutí v křečích a já s ním. Dochází mi, že to není z hladu, ale asi z té vody, co jsem si napumpoval do hrnečku po babičce. No do toho s těmi růžičkami, přece. Proplétám se labyrintem chodeb, protože záchody na rozdíl od prodejních ploch tvoří nákladovou položku a proto jsou schované až za všemi těmi obchody se zbožím, které všichni musíme mít. Konečně dopadám na mísu. 


Celý zelený se ploužím mezi výlohami a hledám lékárnu. Nemám tušení, kolik času jsem strávil v bolestech na místech, kam i císařpán chodí sám, ale vím jistě, že nejlepší bude se vrátit domů. S tou myšlenkou mě zalije pocit smutku a lítosti nad sebou samým, nad marností mého životního pinožení. Nejdřív nad sebou tklivě štkám a říkám si, proč mám pořád takovou smůlu. Ptám se (koho vlastně?), zda si skutečně nezasloužím žít jinak? Proč se mi pořád dějí takové věci? Proč každý můj pokus osvobodit se od toho všeho všedního stereotypu skončí vždycky takhle? 


Než na mě přijde řada, abych utišil svá střeva nejmenovaným účinným přípravkem zahraniční provenience, zahajuji vzpouru. Říkám dost! Už se nenechám dále šikanovat zvrhlým osudem, který mi neustále klade do cesty nějaké překážky a vytrvale mi chystá zákeřná příkoří. Protestuji a stavím se na odpor. Nejsem oběť, slyšíš? Už nejsem oběť! Nenechám se vláčet životem, budu si ho žít podle sebe a nikdo jiný na tom nic nezmění. Ani Prasák! 


Mé náhle nabyté odhodlání mi vydrží i poté, co rychle zapíjím první prášek vodou z lékárenského barelu. S neotřesitelnou jistotou v přilehlém supermarketu nakupuji zásoby jídla, zejména balené vody a s hlavou vztyčenou a rozechvělostí na hrudi se vracím na chatu. Když procházím vrátky, jsem na sebe hrdý a cítím zadostiučinění. Vítej v novém životě!  


Dotek minulosti

„Ahoj, pamatuješ si mě?“ před mým nosem se výmluvně pohybuje láhev červeného. Za ní zcela neznámý obličej dámského pohlaví. 

„Já, já …není to omyl?“ vnitřně panikařím a snažím se s nezvanou návštěvou vypořádat v zárodku přivřením dveří. 

„Táta říkal, že jsi pořád stejnej plašan,“ láhev klesá a za ní se objevuje povědomá tvář, „jsem přece Izabela. Koláčková. Teď už teda Vondráčková. Ale dlouho už nebudu.“


Pomalu se rozvzpomínám. Izabela zvaná Pizda Bella, kamarádka z mého dětství, dobrodružka a válečnice. Když jsme šli s ní ven, bylo jasné, že se vrátíme pomlácení, zkrvavení, samá modřina. Buď se šlo lézt po skalách, což jsme měli samozřejmě zakázané nebo jsme sváděli šiškové bitvy s protivníky z konkurenční osady Bílá Roklina. 


„No tak, pozveš mě dál? Neviděli jsme se věky,“ nedovolí mi dokončit myšlenku a pohybem vpřed si vynutí můj ústup do šera místnosti, kde jsem se právě chystal zalehnout. Vůbec se nezměnila. Živelná, přímočará, taková vlastně chlapská. Čím to, že se lidé vůbec nemění? Že potkáme po třiceti letech spolužáka ze základní školy a on se chová úplně stejně jako tehdy? 


„Skleničky jste měli někde tady, ne?“ nemarní čas a zabydluje se v kuchyni. 


Vnitřně konstatuji, že vypadá celkem dobře. Neztloustla, je upravená až vojensky prakticky a střídmě. Izabela – náčelnice. Izabela vždycky vpředu. Izabela průzkumnice a dobyvatelka. Hlavou prolétne vzpomínka, na kterou bych rád navždy zapomněl. Ale najednou je tady a mě se zamotá hlava a rozbuší srdce. Tisknu podanou sklenici a jímá mě závrať. Najednou tu scénu vidím zcela jasně a živě, třesu se.


Je letní večer. Sušíme se s Michalem na břehu rybníka, ze kterého jsme před chvíli vylezli. Izabela je s námi. Vyptává se na divné věci. Něco jako jestli se už měníme v muže. Nechápavě čučím na kalnou hladinu a moc nevím, co tím myslí. Michal se chechtá a říká, že to bude muset zjistit sama. Najednou její ruka mizí za mými plavkami a hmatá. Vykřiknu a vyskočím. Pak zkontroluje i Michala. Na výsledek nečekám a utíkám pryč. 


„Tak na naše setkání? Kolik je to vlastně let? Dvacet?“ přisune se ke mně blíž, zazní cinkot skleniček a její ústa se blíží k mým. Jsem zcela paralyzovaný hrůzou, ale nedovolím si ani se pohnout. 


„Jsi pořád stejnej,“ usměje se, „ale stejně tě mám radši než Michala. Co ten vlastně dělá?“


Nutím se do odpovědi a mozkem prosviští myšlenka, proč se vždycky všichni ptají na bratra, přičemž k mému osudu je každý zcela lhostejný. Následně hodnotím aktuální situaci a podle lesku v Izabeliných očích soudím, že se pro mě nevyvíjí vůbec dobře. Přinejlepším tady budeme žvanit do svítání a při nejhorším …


Vyhlašuji pohotovost, červený stupeň. Nenápadně si odsedám. Významně zívám a stěžuji si, jak mi není dobře od té doby, co jsem si napumpoval naši vodu. 


Ona však odolává všem mým náznakům. Zdá se, že je plně rozhodnutá jít za svým cílem. Zvláštně se chichotá a tvrdí, že miluje můj suchý humor, já však nic vtipného neříkám. Snažím se jí vylákat ven s tím, že ve vhodném okamžiku zmizím uvnitř a zamknu dveře. Stojíme nad pařezem od smrku a vzpomínáme, jak to na zahradě vypadalo dřív. Než stihnu zareagovat, mám její ruku kolem pasu. Polévá mě horko, zprudka oddychuji, jsem v pasti! Několikerý pohyb po mém zadku naznačuje, že hranice byly překročeny. Teď už jsou jen dvě možnosti – velký trapas, když nic a ještě větší, když něco. 


Izabela se ke mně tiskne s tím, že je jí zima. Navrhuje, že se uvnitř zahřejeme. V duchu vyzývám všechna božstva a spřízněné vesmírné bytosti, ať zařídí zázrak a dostanou mě z toho průšvihu, ale zdá se, že nadpřirozeno se dnes na můj účet upřímně baví.


Izabela nemarní čas a hned za dveřmi se na mě vrhá bez jakýchkoliv zábran. Naše rty se setkávají v dlouhých polibcích a mě na poslední chvíli zachvátí pochybnosti nad čistotou mých spodek. Moje nitro křičí NE, ale neudělám nic, co by tato dvě písmena navenek demonstrovalo.

248 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page