top of page
  • Obrázek autoraGood Guy

Adam Šindler: Coming in (1)


Neerotický příběh o hledání sebe sama

Přátelé

„Si spisovatel na hovno,“ prohlásí kategoricky Prasák, zastydlý rocker a můj nejlepší kamarád u piva, „každej správnej spisovatel má chatu u jezera, celý dny se fláká kolem a hledá inšpiraci, je to v každym filmu.“


„Ale prd, potřebuje ženskou, pak by neměl kdy věčně hledat nějaký naplnění života nebo jak tomu furt říká,“ přisazuje si Max, další kamarád a dávný spolužák. 


Docházejí mi slova. Téma žen mě tradičně znervózňuje tím víc, čím častěji je zmiňováno. Palcem kroužím po orosených kulatých prohlubních na půllitru a říkám si, že je výsostně nutné držet hovor u mého životního poslání.


„Mám přece zajímavou práci v redakci, píšu ekonomické články,“ obhajuji se před nimi a můj hlas nezní nijak přesvědčivě, „dostávám příspěvek na penzijní pojištění a týden dovolené navíc.“


Oba se na mě dívají se zcela zřetelným výrazem, že jsem právě odněkud přistál.


„Tyhle kecy si schovej na ňákou tu vaší poradu,“ prolomí ticho Prasák. 


Stydím se, že jsem se pokusil ošálit své kamarády neupřímnou deklarací mé spokojenosti. Bezradně se dívám do jejich tváří. 


„Kluci, co mám teda dělat?“ hledám na půllitru poslední orosené kolečko.

„Najdi si ženskou!“ zvýší Max hlas.

„Bych chtěl vidět, která by stála o takovýho upjatýho magora,“ ušklíbne se Prasák, spíš pro sebe, než pro nás, „potřebuješ se trochu vodvázat, urvat se ze řetězu, vožrat se, vyřvat se a uvidíš!“


Prasákův recept na všechno trápení světa. Myslí si snad, že jeho primitivní způsoby řešení životních krizí jsou vhodné pro každého? Že slušnému, citlivému a kulturnímu člověku pomůže, když uspokojí pouze barbarské chtíče, čímž se jednou pro vždy zbaví potíží?    


„Nic jiného nemáš?“ ohrazuji se a říkám vrchnímu, který akorát dorazil, o tři rumy.


„V Hodoníněéééé, za vojáčkááá mňa bráááli,“ řveme všichni tři na náměstí cestou z hospody, ale když se z boční ulice vyloupne hlídka měšťáků, Prasák zařve něco jako: „Benga! Zdrháme!“ a my jak pitomci se vážně dáme na útěk.


Potácíme se uličkami, zakopáváme o obrubníky a padáme do popelnic. Netrvá dlouho a sedím na kraji chodníku s roztrženou bundou a nade mnou se sklání policista. 


„Zatkněte Prasáka, ten objednal ty poslední rumy,“ melu z cesty, „to on je vinen, já jsem jen oběť jeho nekolegiálních experimentů!“


Otáčím hlavou, ale kamarádi nikde. Zrádci! 


Ráno

Kalné a přetěžké ráno nepřináší slibovanou úlevu, navzdory důrazným proklamacím jistého „kamaráda“ o působivých účincích alkoholového opojení, nevázaného chování a neřízeného zpěvu.


Potácím se po bytě, hledám prášek a snažím se upamatovat, který je den. V poloprázdné lednici hledám cokoliv, čím bych utišil ztrápený žaludek a v duchu žehrám na své přátelé, kteří mě ve chvíli nejtěžší opustili a vydali napospas těm pitomečkům, jenž mají za to, že je jejich černá uniforma předurčuje hrát si na bohy.


Něco se ale ve mně přece jen pohne. Když si poskytnu první pomoc a prášek na hlavu zabere, docházím k objevnému rozhodnutí, že takhle to prostě dál nejde. Musím změnit svůj život. Pustím do něho více svobody, nezávislosti a o 33% více vzduchu k dýchání. Dám vale stereotypu, otravnému pondělí, nudnému úterý, hektické středě (to máme uzávěrku), nekonečnému čtvrtku a pomíjivému pátku.


Chci mít víkend celý týden, nezávazně proplouvat životem, prožívat dobrodružství, bavit se, poznávat a tvořit. Tím myslím skutečně tvořit a né psát články na objednávku marketingových oddělení našich klientů. Aby bylo jasno!


Celý se chvěji a tělem se mi rozlévá příjemný pocit. Zaháním nutkavou myšlenku, že právě deklarované blaho není zapříčiněno rodící se životní změnou, ale 400mg ibuprofenu, který se konečně přes má zmučená játra dostává do krevního oběhu, a v mé hlavě uzrává nový plán. Budu spontánní! Teď hned si beru dovolenou a odjíždím za vzrušujícími podněty, novými přáteli a neočekávanými zážitky.


Ve filmu bych se vracel do místa svého rodiště a vyrovnával se s minulostí a hledal odpuštění u staré lásky, ale já nejsem tuctový hrdina béčkových pokusů o kinematografii. Navíc, rodiče bydlí v bytě nade mnou, s minulostí jsem se dávno vyrovnal a láska? Co to je?  


„Brácha, no ty vypadáš,“ otočí oči v sloup můj bratr, který právě bez uzardění rozrazí dveře mého bytu a ruší mě při psaní textovky šéfovi. Moje rada dne zní: Nestěhujte se do činžáku, který patří vašim rodičům a kde bydlí skoro celá vaše rodina, ani kdyby vám slibovali nízký nájem a nerušené bydlení. Rada týdne: Když už se s nimi pod jednu střechu nastěhujete, nedávejte jim klíče od bytu, i kdyby jejich pohnutky byly sebeušlechtilejší a garantovaly záchranu majetku, ba i života. 


„Nemáš tady pumpičku na kolo? Nemůžu u nás najít ani tu děsnou, co mi dal táta předloni k vánocům,“ štrachá Michal bez skrupulí v mojí komoře, „je ti dobře?“


„Už mi bylo i líp,“ nezávazně konverzuji, zatímco si rozpouštím masox ve vodě a házím do toho dvě vejce. Přitom si v duchu neodpustím několik štiplavých myšlenek na adresu mého vždycky dokonalého, úspěšného a všemi oblíbeného bratra. Vždycky byl jak z katalogu. Hezký, okouzlující, samá ženská. Bouřlivým mládím však prošel bez poskvrny, spořádaně se oženil, zplodil dva syny, má skvělou práci a žije příkladně.


Jako třeba teď. Je neděle, a zatímco já se jen těžko mohu považovat za lidskou bytost, on je plný síly a elánu a vyráží si na kolo, aby svým kolegům z práce předvedl nejnovější funkční výbavu a svou perfektní kondici. 


„Měl bys někam vyrazit, jsi pořád doma,“ zastaví se ještě ve dveřích do kuchyně, mladý, krásný a svěží, přičemž mě se třese ruka se lžící, když se snažím do úst vpravit trochu toho utrejchu, kterým si už tradičně léčím kocovinu. Michal moje mlčení bere jako souhlas a dodává: „Nechceš si zajet k nám na chatu? Nemáme vůbec čas tam jezdit, aspoň bys posekal trávu.“


V tu chvíli do mě vstupuje svatý duch, v hlavě je jasno a v břiše lehko. No ano! Chata! Panenská příroda, svěží lesy, nekonečné rybníky, majestátní skály. Únik z civilizace, vybočení ze zaběhnutých kolejí, nový start a impulz! Spontánnost a nevázanost! Inspirace a tvůrčí energie. 


„A nebude to vadit Marcele?“ vyjadřuji opatrně své obavy a snažím se tak v maximální možné míře zabránit jakékoliv budoucí konfrontaci se švagrovou, která k ní nemá nikdy příliš daleko. 


„Buď v klidu, nebude. Marcelka tam nerada jezdí, ona si chce o víkendu odpočinout a ne dřít ve skalce,“ vysvětluje Michal a dívá se kamsi za mě.


„Tak dík, budu se snažit nic nerozbít a na nic nesahat,“ přebírám si rozechvěle pár klíčů, který bratr právě oddělil od svých ostatních.


„Hlavně, prosim tě, než zapneš čerpadlo, otoč těmi kohouty nahoře, ať to neběží na prázdno. A na záchodě vždycky u toho rezervoáru vypni vodu, jinak to přeteče, ještě jsem to nedal spravit.“


Důkladnou instruktáž však již veskrze ignoruji, neboť se právě přede mnou rozevírají nové obzory, zářivé perspektivy a nadějné horizonty. Představuji si svůj snový týden dovolené, jak si nechám samotnou matkou přírodou vdechnout novou šťávu do mých zúžených cév a žil. V lese naberu síly a v tichém rozjímání na molu u vody strávím tolik času, kolik bude třeba k získání objevných myšlenek a neotřelého pohledu na vlastní život.


Deziluze  

„Ty vole tomu říkáš jako vodvaz?“ slyším v telefonu chraplavý Prasákův hlas a pak ještě něco jako zurčení potůčku nebo co, „To se dělá tak, že dáš výpověď, vybereš všechny prachy, který si kde nasyslil, přes noc je všechny rozházíš s děvkama na obřím mejdanu a pak sebereš bágl a jdeš se protloukat životem, jak jen to jde.“


Z druhé strany zní teď už zcela zřetelné spláchnutí. 


„Ty mi voláš ze záchodu?“ žasnu a moje nadšení z objevné životní změny náhle uvadá.


„Tu výpověď ale uděláš tak, že přede všema na poradě pošleš šéfa do hajzlu a řekneš mu, že většího čuráka si ještě neviděl!“


Sedím na pohovce, zírám na vypnutou televizi a dopadá na mě tíha. Není ani tak způsobena zvláštním škrundláním v mých střevech, jako tím, že můj sen o spontánnosti a novém životě se Prasákovým bezohledným vstupem proměnil ve zcela konformní a běžnou, vlastně nudnou záležitost, která nestojí v podstatě ani za zmínku. 


Sedím na pohovce a nadávám si do neschopných sucharů a trapáků, kteří vlastně neví, jak žít svůj život naplno. Nespoutaně a odvázaně, jak na nás trčí z každé druhé reklamy. Poslat šéfa do hajzlu! Jak to jako mám udělat? Nakonec on je docela ještě v pohodě. No jasně, že nadržuje Vondráčkovi, protože se v něm vidí a taky Zelenkový, protože u té se zase vidí v jejím víc, než laskavém objetí. No a taky má radši Bartoše ze zahraniční rubriky, kterému vždycky dá nejzajímavější témata a se kterým chodí na golf. Směje se vtipům asistentky Pikorové a moje vtipné glosy většinou přechází nechápavým mlčením. 


Je to tak, měl by se smažit v pekle, hajzl! Otevírám počítač a plně rozhodnut změnit svůj život a nalézt ve světě mnohem lepší místo pro mojí existenci, se dávám do psaní výpovědi. V internetové pracovní poradně se dozvídám, že výpověď ze strany zaměstnance je třeba doručit zaměstnavateli osobně, elektronicky nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Volím doručení provozovatelem poštovních služeb. Ti budou koukat! 


S úlevným pocitem zalepuji obálku a přidávám na ni žluté lepítko s textem: Nezapomeň dodejku. Nevím vlastně, proč sám sebe úkoluji a napomínám, zřejmě mi to zůstalo z dob mého dětství, kdy se naše obydlí podobnými lístečky z pera mé matky jen hemžilo. Dívám se na obálku a zkoumám, zda se dostavuje nějaký nový pocit či se začíná odehrávat zřetelná změna v mém nitru. Zatím jsem ovšem emocionální stabilní, zřejmě s ohledem na stále působící růžový opiát. 

 

„Voe, poď se mnou na jednoho vyprošťováka, je mi zle,“ už zase volá Prasák. Pozorně poslouchám zvuky na pozadí a pevně doufám, že se mnou komunikuje z nějakého přiměřeného prostředí a v důstojné pozici.


„Co máš na sobě?“ vyptávám se s jistou obavou v hlase.


„Pyžamo a župan,“ odpovídá a zní bezelstně. „Proč jako? Mám si to svlíknout, ty divochu?“ 


„Dal jsem výpověď, abys neřekl, že jsem měkkejš,“ chlubím se, „ a odjíždím pryč, na neznámá místa, proto s tebou na žádnýho vyprošťováka nejdu.“ A dramaticky dodávám: „Už mi nevolej, protože telefon vyhodím do nejbližší skalní průrvy nebo přilehlého jezera.“

196 zobrazení1 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page