top of page
Obrázek autoraGood Guy

Adam Šindler: Čekám na lásku


Čekám na lásku. A ona nepřichází. Mrcha jedna. 


“Proč?” ptám se u vypité lahve vína a je mi pořád hůř a hůř. 


Už ani nemůžu brečet, nevnímám pořádně nic kolem sebe. Uvnitř se zmítají všechny možné pocity a výsledek je naprostá beznaděj. 


Co dělám špatně? Jsem milující, obětavý, pozorný, dal bych mu všechno na světě. Dal bych mu sebe sama. Celého, se vším jak jsem, ale on to nechce. 


Nevnímá, necítí. Zahleděný do sebe a do svých tužeb, jde si jen za tím, co chce on. Bez ohledu na mě a moje chřadnoucí city. Bez ohledu na mou lásku. 


Sedím doma, s navařenou večeří, jak ta stará píča a čekám, kdy napíše. 


Čekám, až se ozve tón oznámení a ve zprávě bude psát, že jede domů. 


Nic z toho se neděje. 


A vím jistě, že se to ani dít nebude. Právě někde mrdá roztaženou, lačnou díru, protože mu dělá dobře, že se před ním chtivě roztáhnou všechny díry světa. Zase si zapíše bod do svého samčího účtu. A já dobře vím, že ten účet má hodně položek a hodně roztažených děr. 


A já čekám, až se vrátí vystříkanej domů a vím, že jsem totální zoufalka. Zase ho omluvím, zase mu odpustím. Po kolikáté už? 


Minuty se vlečou, utrpení se zdá být nekonečné. Otevírám další flašku a snažím se nemyslet, co se tam někde, v neznámém bytě, děje. A stejně mi to nedá. 


Vidím obývák a v něm gauč. Vidím na něm sedět hubeného, ušatého kluka a vedle něj jeho, jak usrkává z hrnku čaj a jeho nadržená jiskra v očích dává vědět, že je úplně jedno, o čem si ti dva povídají. 


Za chvíli, během nějaké úplně bezvýznamné věty, se jeho ruka dotkne ušákova stehna. Ten udělá jakože nic, jen se trochu víc zavrtí, aby uvolnil prostor mezi stehny a vydal ho tak všanc jemu. 


Ten pochopí a pohladí ho přes bouli v rozkroku. Kluk zase dělá jakoby nic, ale neprotestuje, chce to, miluje být dobývaný. Pak se zase něco říká, ale ani jeden pořádně už nevnímají, o čem je řeč. Je rozhodnuto, že téma hovoru se přesouvá někam mezi nohy. 


On mu nabídne další šálek čaje, ale už to není o pohostinnosti. Je to jen záminka. Jakmile se zvedne z gauče, aby došel ke konvici čekající na kuchyňské lince, zastaví ho dotek mířící mezi půlky. 


Už je jasné, že se TO děje! Místo toho, aby pokračoval ve svém původním záměru - dolít hostovi čaj, otáčí se k němu a nechává se hladit přes poklopec. Zavzdychá, možná se i přitrouble zahihňá nebo řekne nějakou úplně nesmyslnou větu a nechává si rozepnout zip, načež je patřičně vyšponovaný. 


Ušákova značka spodního prádla je právě rozpoznána a jeho nedočkavé přirození se právě svíjí uvnitř. Sevřeno těsnou látkou, hlásí se ke slovu mokrou skvrnou. On si lačně užívá ty neposedné křivky a je horečnatě zvědavý, co mu tají pan Calvin Klein. 


Prázdný hrnek se už naplnění nedočká, zato tajemství je brzy odhaleno. Boxerky jdou dolů, ani není jasné, zda si je stáhnul sám nebo nechal jeho, aby si rozbalil svůj dárek. 


Dárek končí v jeho puse a roste a roste. Ušák se prohýbá v pase a vydává první zvuky slasti. Jeho žalud je právě v teple ústní dutiny a moc se mu to líbí. Chce to víc a víc, spolupracuje, přiráží. 


Jemu už dávno ztvrdnul v džínech, které jsem mu vypral a dal mu je dnes čisté. Zatímco má ústa zaměstnaná narůstajícím údem, rozepíná se a uvolňuje svoje vzrůstající vzrušení. Dlouho kouřit nevydrží. Není to ten typ, který by chtěl ztrácet čas tím, že druhému dělá dobře. Myslí jen na sebe. Chce se jen naladit a vynásobit svoje vlastní potěšení. 


Poposedne a definitivně vystrčí svůj vztyčený klacek. Významně se podívá na ušáka s jedním, nevyřčeným, příkazem. Ten chápe. Pokleká a zakouří. On se nechá pěkně dlouho a poctivě opracovávat. Jeho nadrženost je povzbuzena, jeho samčí přirozenost velí, dát se do útoku a skolit svou trofej. 


Zvedá se z gauče, věnuje ušákovi několik polibků, ale teď už se zajímá jenom o jedno. Ruku mu vkládá mezi půlky, ten jihne a roztřesou se mu kolena. Kunda jedna nadržená! 


Poroučí se kolenama na gauč, díru vyšpulenou, chtivě pohoňuje. On nelení, prohlíží si pěknou, kulatou prdelku a hledá, kde tesař nechal díru. Několikrát flusne mezi půlky a rozetře. Ušák se nedočkavě chvěje a natřásá. 


Pak mu ho tam vrazí. Bez milosti, bez okolků, bez diskuze. Ten s sebou škubne, protože ho to přece jen trochu bolí, ale nenechá nic znát. Snaží se to rozdýchat a pak …. 


Pak díra povolí a on se nechá hoblovat, jak poslední rajda z vesnice. Kroutí se a ječí a jemu, tomu mýmu, to dělá náramně dobře. Jen se utvrzuje v tom, jaký je alfa samec. Proniká rázně do ušákovy díry, nemilosrdně přiráží a je mu jedno, jestli to někoho bolí nebo ne. 


Jde mu jen o sebe a svoje udělání. Ušák se naštěstí rychle přizpůsobí. Honí si a kvílí pod rychle jdoucími přírazy. Ušákova tvář drhne o stěnu, ale nedovolí si ani pípnout. Jeho roztažený otvor dostává co proto a tomu se musí podřídit úplně všechno. 


On však záhy končí. Ještě několik málo pohybů a pak už jen sten a sten. Hek a hek, vzdych a vzdych. Dokonáno jest. 


Ušák čeká, co bude dál, ale už nic. On odpadá. Vycákaný, uvolněný, spokojený. Dál si ho nevšímá. Ušák urychleně honí a snaží se připomenout, jaké to bylo, když ho před několika málo chvílemi měl v sobě. Nakonec potřísní polštář na gauči, zatímco on je už zaměstnán odchodem do sprchy.


Má už jistě hlad. Dávno měl být doma a jíst večeři, kterou pro něho každý den připravuji. Ale zdržel se, ano. Chápu to. 


Přesto dál, sám mezi čtyřmi stěnami, čekám na svou lásku. A ona stále nepřichází, zatímco on odemyká a vchází …       


 

306 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page